Musím se asi milovat

Do Prahy jsem přijela v neděli. A teď se cítím, že během těch 4 dnů jsem ztratila veškerou energii, rovnováhu a asertivitu pečlivě nashromážděnou za čtyři prázdninové měsíce. Volného času také ubývá a tak tento příspěvek vzniká během jízdy metrem, na mé každodenní trase Volha-Dejvice.

V tašce kalkulačku a v hlavě prázdno.

Těch padesát minut hučení, zvuků kolejí a písniček z mé mp3 mě připomnělo přemýšlet o tomto dopravním prostředku, ve kterém tolik lidí tráví každý den dlouhé minuty i hodiny svého života. Za žádnou cenu nechci metru upírat jeho ušlechtilost, kvantitu a relativní pohodlnost, ale prázdné pohledy každodenních cestovatelů čekajících jen na svou zastávku napovídají, že v tom vězí ještě něco jiného.

Je to snad nějakým syndromem velkého města, že na mě protisedící hledí přísnýma očima vězeňského bachaře a nálada zde panuje podezřívavě-nasraná? Řekla bych, že je v tom něco víc…

Můj první odhad je vlastně také docela podezřívavý. Když existují konspirační teorie o 11. zářím, Lady D a iluminátech, proč ne také o pražském metru? Co když to není jen součást městské dopravy a místo, kde lidé prosazují svá práva na usazení svých zadků? Co když to je jen vychytralý nástroj bývalého režimu, jak dostat lidi do permanentně nespokojené nálady a zároveň podlý bolševický způsob, jak uvést pražáky pomocí hučení v podzemí do stavu hypnózy? Neříkejte, že by jim to nemohlo přijít vhod..

Další teorie o účelu metra je trochu pozitivnější. Myšlenka na univerzitu, kam jsem už půlhodiny mířila, mě přivedla do doby starověkého Řecka a moudrých filosofů. Ve škole jsme se učili, že tenkrát studenti skládali zkoušky dospělosti jakousi procházkou temnou jeskyní. Ta jim měla dopomoct k úplnému poznání, stejně tak jako vypráví Platónovo podobenství o jeskyni. Napadlo mě, jestli právě temné a rozlehlé prostory pod naším hlavním městem nemají přimět jeho obyvatele a návštěvníky k hlubším úvahám o životě a následovnému uvědomění.

Ať už je to jakkoliv, začínám mít ráda Prahu i Pražáky.

Markéta Dadáková