M. Lahcim

Letní povídka pro Víkend MF DNES...........................................................

„Nesnáším déšť.“ povzdechl a otevřel deštník. Arab Lahcim, třicetiletý pyšný a zatrpklý muž, líný francouzský imigrant se procházel šedými ulicemi Chicaga. V mlhavém oparu vycházejícím z fabrik, továren a spaloven obklopující celé město, dusící každé zdravé plíce a ničící poslední stébla trávy, poblikával červený neonový nápis. Tentokrát to nebyl Ten nápis vítající každého opuštěného francouzského imigranta do klína stejně opuštěné imigrantky bůhví odkud. Tentokrát se pomalu objevovala zářivá písmena kříčící na příchozí Levné bistro! Možná to nebyl přímo tento nápis, ale rozhodně dokonale vystihl tu pravou podstatu. Lahcim vešel dovnitř. Smrad několikrát použitého oleje míchající se s vůní až moc silné kávy ho praštila přes nos. Byl však na tento podivný, hnusný a zároveň kouzelný pach místa, kde trávil až většinu svého dne, zvyklý. Beze slova si sedl ke stolu. Ubrus vzorovaný rajskou polévkou, židle plná prachu – ano, vše je tak, jak má být. Lahcim zaslechl tóny písničky, která se většinou pouští v zašlém bistru – servírka právě zapnula rádio. Nemusela to dělat, ona i Lahcim – jediní přítomní si stejně zpívali tu každodenní písničku, neumírající hit výčitek na pozadí sóla sebelítosti a vtíravé melodie smutku. Potetovaná servírka přinesla hrnek s kávou a sedla si naproti Lahcima. „Tak už ses rozhodl?“ zeptala se a pokusila se o úsměv. „Vlastně jo, rozhodl jsem se.“ Odpověděl Lahcim. „No?“ podívala se tázavě pohledem lemovaným umělými řasami. „Ne, nejdu do toho. Nebudu dělat pojišťováka nějakejm tupejm sociálům.“ Řekl a napil se své kávy. Byla až moc silná. „Ale víš, že ti za chvíli skrouhnou elektřinu, potom vodu a ty víš co příjde potom. Potom tě vyhodí na ulici. Potřebuješ si nějak vydělávat a tohle je momentálně tvoje jediná možnost!“ řekla skoro dotčeně,“příště už ti nic shánět nebudu!“. Podíval se na ni:“ Tak nesháněj“ vstal a zavadil rukou o ucho hrnečku. Káva se rozlila po celém stole. „Pro… „zarazil se „Stejně bylo hnusný!“ řekl naštvaně Ahcim a odešel.

Když přišel Ahcim domů, jestli se tedy dá takhle té pochybné, tmavé a nevkusně vyzdobené komoře říct. Pokusil se zapnout lampu, ale marně. „Kurva!“ shodil lampu ze stolu a sedl si na židli: „Tak ten sráč si myslí, že mě naštve..“ vstal a přistoupil k umyvadlu. Otočil kohoutkem, ale jediné co z něj vyteklo bylo pár kapek rezavé vody. „No dobře, doprdele, tak se ti to povedlo!“ praštil rukou do kuchyňské linky mezi neumyté talíře. „Ale to si nenechám líbit!“ zařval k vedlejšímu bytu, kde bydlel správce domu. Debil. Ahcim vyšel z bytu, ani nezabouchl dveře – Ikdyby chtěl někdo něco ukrást, neměl by co. Leda ty barevné obrázky roztomilých koťátek. Ahcim prudce zaklepal na vedlejší dveře. Bušil do nich tak moc, až se začal odlupovat svrchní lak. Dveře několikrát oloupané až na dřevo a znovu natřené se pomalu otevřely. „Ty dveře za nic nemůžou, jasný?“ Tak se laskavě uklidněte.“ Řekl klidně a s učitelským přízvukem na každé slovo muž, který vlastně celý působil jako učitel. Brýle posazené na pohublé tváři, přes jejich tlustá skla pomalu nebylo vidět na oči, staromódní kšandy, přichycené na ošoupaných kalhotách. Celé to smutné vzezření upozorňovalo na to, že správce se už dlouho pořádně nenajedl. „Co chcete Ahcime?“ podíval se káravě.“Nezaplatil jste už podruhé nájem, tak co jste čekal?“ zeptal se, aniž by čekal odpověď.“Co jsem čekal? Vždyť jsem zaplatil! Eh…před týdnem!“ zalhal Ahcim. Už přes měsíc měl v kapse jen pár drobných a zadlužený byl, kam až dosvítily neonové cedule Chicaga. „Jak říkám, ty peníze jsem neviděl už dva měsíce, takže ti dávám ještě poslední tejden ok?“ uklidňoval ho.  „Seru na tebe i na tvůj zasranej nájem!“ začal řvát Ahcim. „Prostě to nedokážu utáhnout!“ zrudl v obličeji a na čele mu vyskočila žíla. „Hele uklidníme se jo? Můžeme se domluvit. Budeš pravidelně uklízet tenhle barák a odpustím ti dluhy. Stejně sem ani ta stará uklízečka nechce chodit. Posledně ji prej někdo okradl.“ Rozhlédl se správce kolem sebe. „Nebudu ti dělat žádnou uklízečku! Stejně si to ta baba zasloužila! Vždyť byla hnusná jak noc!“ otočil se Hcim a vrátil se zpět do svého bytu. Lehl si na zašedlý rozkřípaný gauč a usnul. Ani si nevšiml, že mu zatím ze zdi zmizela roztomilá koťátka.

Probudil ho až zvonící telefon. Hcim zaklel, protřel si unavené oči a zvedl sluchátko. Nejdřív zaslechl jen šumění, které pomalu přešlo v tak známý a dobrotivý hlas jeho matky. „Miláčku, jakpak se pořád máš? Neozveš se, jak je rok dlouhý.“ Zněla ustaraně. Hcim nechtěl přiznat, že neměl peníze už ani na to, aby zaplatil účty za telefon. „To víš mami, jsem pořád v práci... Od rána do večera, fakt.“ Odpověděl nepřesvědčivě. „Víš, Hcime, slyšela jsem od tvé sestry, že máš teď problémy. Mně nemusíš lhát zlatíčko.“ Řekla tichým hlasem, jako kdyby ji někdo poslouchal. „Ta pokérovaná kur… Nemám žádný problémy! Zvládnu to sám!“ zakřičel a na druhém konci sluchátka se ozval pláč. „Ale Hcime za to se nemusíš stydět, s tátou ti rádi nějak...“ Ani nedořekla větu a Hcim ji skočil do věty:“ Už mi radši nevolej jasný?“ řekl Cim a položil sluchátko.

Navečer se šel Cim projít do města. Už nesněžilo. Sám nevěděl, kam se vydá tentokrát, jediné co věděl, bylo, že jeho procházka zase nebude mít žádný cíl. Jen se tak potloukat a čekat na příležitost, kterou mu přinese noc. Tak si Cim vlastně představoval celý svůj život. Čekání, hlavně ne moc námahy a neutuchající víra v příležitosti jako stvořené pro Cimův dokonalý talent, které ale nikdy nepřichází. Jako ten talent. Tentokrát Cim zvolil cestu podél stoky, kam stékal veškerý hnus vytékající z Chicagských předměstí. Cim měl toto místo rád. Procházel se podél řady zvadlých keřů, smrad vycházející z kanálu už ani necítil. Měsíc svítil. Cim, zahloubán do svých myšlenek o hvězdné kariéře, minul jeden z keřů. Když se keř začal chvět a křičet o pomoc, Cim se zastavil. Otočil se, a když viděl jasné obrysy ženského a mužského těla, zamyslel se. Ozval se další výkřik. Teď už bylo naprosto jasné, že šlo o znásilnění. „Už není čas na přemýšlení!“ pomyslel si Im a utekl.

Nebyla ještě ani půlnoc, když přišel Im domů, udýchaný od běhu. Už hold nebyl tak mladý a zdravý a svaly, které ho nyní bolely, necítil ve svém těle už řádku let. Zdravého ducha nahradil odporný puch Chicagské stoky. Pokusil se rozsvítit, ale hned si vzpomněl na svoje dluhy a na odpolední incident. Už neměl sílu se naštvat, neměl sílu nadávat. Jediné, co mu zbylo, byla sebelítost a rezignace. Najednou si Im vzpomněl, že má v kapse od kabátu platíčko léků na srdce. Neměl žádné problémy spojené s kardiovaskulární soustavou, jen ty prášky chutnaly tak dobře. Skoro jako sladké bonbóny. Akorát ta sladká chuť trvala třeba celou noc. Po takové noci byl Im vždy dost zničený, srdce mu tlouklo ještě víc, než když nemohl najít klíče od bytu nebo snad ještě víc, než když utíkal před zatoulaným psem.  Po tmě nahmatal na kuchyňské lince poloprázdnou flašku. Flašku nápoje, který Imovi vždy pomohl cítit se lépe. Ačkoliv byla poloprázdná, na Imovy záměry by měla zhruba tak sklenka levné vodky vystačit. Na stůl vyloupal zbylé tabletky, bílé prášky, které zřejmě pomůžou člověku s jakýmkoliv problémem. Stačí přehlédnout předpis a zkombinovat je s trochou alkoholu, jak jednoduché. Jediné, až děsivě jednoduché rozhodnutí jako stvořené pro Imův dokonalý talent. Bon apetit.

Byla tma, ale nikde žádné světlo na konci tunelu. M se probral a uvědomil si, že ani tohle nezvládl ukončit pořádně. Bylo mu jen mnohem hůř, nezbývala mu už žádná vodka, žádné prášky, žádná vůle. Pomalu se zvedal. Cítil, jak ho zrazují nohy, zvedl se jen díky židli, z které předtím spadl. Jeho končetiny si dělaly, co chtěly. Krok dopředu, krok dozadu, pauza a zase krok dopředu, dozadu. Tento smutný valčík donesl zničeného Ma až do koupelny. Jen díky pár paprskům měsíčního svitu na zrcadlo zahlédl M svou tvář. Opravdu jsem to já? Ten mladý, silný a nadšený Lahcim? Ne… To už je dávno. M si vzpomněl na svůj útěk z Francie. Utéct sem do Chicaga bylo nejlepší rozhodnutí v jeho životě. Našel si byt a plný nadějí a nadšení začal hledat práci. Každodenní odmítání ho však odradilo a upadl v melancholii nadcházejících dnů. „Není to ale škoda?“ problesklo mu najednou hlavou. Opřel se o umyvadlo. „Tolik lidí mi chtělo pomoct." uvědomil si náhle.

A stihl ho srdeční infarkt.