Maturi... co?

Milý internetový deníčku, mám ti dnes psát o svém názoru na výsledek voleb? Nebo prezidenta, papeže či předsedy strany? Možná se ti raději svěřím se svou obavou.   Mám strach, že se jednoho dne studenti přestanou bát maturitní zkoušky.

Mé jméno je Markéta Dadáková a jsem studentkou čtvrtého ročníku gymnázia v Č.B.

Má výchovněvzdělávací mašinérie mě už v prvních letech studia naučila bát se strašáka s velkým M.
Maturity.

Možná je to zvláštní, ale moje o tři roky starší sestra s maturitním vysvědčením plném jedniček se pro mě stala národním hrdinou s mečem v ruce.
Mne nyní bitva čeká také.

Masku pilného a vystrašeného studenta nastraženou před rodiči je však třeba odhodit v dál. Ježiš-Marja! Vždyť tu maturitu by udělal i s prominutím blbec.
Mí přátelé, kteří se rozhodli vystudovat technické učení místo gymnázia na tuhle zkoušku dospělosti -mezi náma - kašlou. A proč? Ne proto, že by byli snad takoví od přírody. Zkrátka jen nepočítají s možností, že by ji neudělali.
Myslím, že ani já už nemám z této zkoušky takový respekt, jaký bych měla mít. A asi to pánové z Cer-matu také nedomysleli tak moc, jak by chtěli.

Meč, který držela v rukou má sestra, se tak zmenšil na velikost kapesního nože. Tupé rybičky.
Možná pro nás nemá maturita znamenat nic zlomového. Možná před sebou nemáme mít žádnou motivaci.
Máme si asi jen přijít vyplnit pár papírů a rozdat pár podpisů.
Mluvil tu někdo o půldenních slozích? Nebo snad o vlastních názorech?

Moment. Ne, to nic. To jen pláč studentů, kteří nedodrželi slohový útvar, se rozlehl po škole.